Rokytnický panský úředník — pověst si jeho jméno nezachovala — byl po staletí pověstný svou krutostí. Nutil sedláky robotovat i o svátcích, kdy se podle církevního práva pracovat nesmělo. Když ho jednou prosili, aby je nechal jít na pouť ke svaté Anně, dal je zbít. Zemřel prý náhle, mladý, a od té doby nenašel pokoj.
Vesničané z Rokytnice a okolních vsí ho prý vídali o půlnoci jezdit lipovou alejí od pivovaru k panskému dvoru. Nikdy se nezastavil, jen hnal koně tryskem. Ti, kdo ho jen slyšeli, cítili na ramenou neviditelnou tíhu, jako by jim na hřbet někdo položil pytel s kamením.
Stará paní z Nebeské Rybné — kronika ji nazývá jen „babka Mauková“ — chodívala každou sobotu do Rokytnice pro housky, které pak roznášela po Nebeské Rybné a Říčkách. Tu noc měla doma zastavené hodiny a nevěděla, že vyšla z domu až o půlnoci. Alej znala nazpaměť, ale uprostřed lip se najednou nemohla hnout. Koš se zdál neuvěřitelně těžký, v korunách hučelo, ačkoli nebyl vítr.
Do Rokytnice došla nad ránem. U pekaře několik dní spala a léčila se vyvařeným vínem. Vrátila se do Nebeské Rybné, ale do Rokytnice už nešla. Houskový obchod neobnovila. Za pár měsíců zemřela. Pověst se v rodině držela ještě dlouho po válce — psali ji do říčské kroniky v roce 1989, podle vyprávění jejích vnoučat.
Zdroj: Kronika obce Říčky 1989 · pověst č. 15 →
