Pověst o Solné panně patří k nejstarším z Orlických hor a má variantu i v Krkonoších (Rýbrcoul) a v Jizerských horách. Místní podoba je vázána na prameny pod Anenským vrchem, kterým se v 18. století říkalo Mauschwitzovy.
Uhlíři otec a syn — pověst je jmenuje Köhler Honsa Nacke — postavili milíř pod vrcholem a vařili si u něj večeři. Voda z pramene zvláštně chutnala, jako kdyby byla osolena. Otec se napil podruhé a v páře nad hrncem se zjevila bílá žena s černým lemem na sukni. Klidným hlasem jim řekla, že hora ukrývá léčivé prameny a stříbrné žíly, a že kraj kolem může zbohatnout — ale musí ji vysvobodit. Když z lesa vyjde netvor, musí ho hodit do milíře.
Slunce zapadlo, mlha se převalila přes hřeben. Z houštiny opravdu vyšla bytost — popisují ji jako velkou jako kůň, s rozevřeným jícnem a rudýma očima. Oba uhlíři ztratili odvahu, zaběhli do dřevěné chaty a zabarikádovali dveře. Když ráno vyšli ven, milíř byl uhašený, prameny zmlkly a po bílé paní zbyl jen černý lem v rose.
Vrátila se k nim ještě jednou. Plakala. „Příští šance přijde, až vyroste strom, z jeho prken se uhne kolébka, a první dítě v té kolébce mě bude moci vysvobodit.“ Žádné dítě se prý dosud nenašlo. Proto Orlické hory nikdy nezbohatly tak, jak měly. Tak to alespoň tvrdí stará pověst.
Zdroj: Kronika obce Říčky 1989 · pověst č. 14 →
