Příběhy, které drží paměť kraje

Druhá část jména je prostá — potok pod vesnicí býval bohatý na ryby a podle něj se říkalo celé osadě Rybná. První část je poetičtější. Vesnice leží vysoko na návrší mezi údolími Zdobnice a Říčky, doslova „blíž k nebi“ než ostatní Rybné v kraji.

Lidé z okolí prý žertovali, že kdo chce v této Rybné chytat ryby, musí natáhnout udici až do oblak. Tak se z horské polohy a rybného potoka stala Nebeská Rybná — německy Himmlisch Ribnei, jméno, které obec nesla po staletí.

Roku 1680 založil Kryštof Václav z Nostic v hlubokém kaňonu potoka Říčka osadu o deseti dřevěnicích. Pojmenoval ji Julienthal — Julinčino údolí — po své první ženě Julianě Metychové z Čéčova. Údolí mělo být trvalou připomínkou jeho lásky.

Dodnes tu stojí roubené chalupy, kamenný most z roku 1854 (od roku 1958 kulturní památka) i staré stromy, které pamatují víc než tři století.

Dřevěný kostelík z roku 1621 byl po staletí srdcem obce. V noci z 9. na 10. září 1845 ho však spolu s velkou částí vesnice strávil oheň. Nebyla to náhoda — požár ze msty založil bývalý hospodský Petr Titz.

Z dřevěné stavby se zachovala jen malba místního samouka Kropka, uložená na faře v Rokytnici. Na ohořelém místě začali ještě téhož roku stavět dnešní klasicistní chrám. Dokončen byl roku 1857.

Sedlákova slepice tvrdohlavě snášela vejce v hřbitovní kostnici. Když pro ně poslal čeledína, spatřil mládenec kostru, jak si rozklepává skořápky a pojídá je. Kostlivec mu gestem nabídl, aby si přisedl. Čeledín utekl — a za pár dní zemřel hrůzou.

Druhá pověst vypráví o krutém purkrabím, který si nechal pochovat v kostele na šlechtickém místě, na něž neměl právo. Po smrti řval z hrobu, až museli zavolat zkušeného kaplana. Ten ducha vymítil, ale rakev se cestou k bažině rozlomila a uťatá hlava se zakutálela do trávy.

Hajný Johan Kastner z Horní Rokytnice musel jednou přespat hluboko v lese pod vrcholem. V noci spatřil u ohně tři muže začerněné sazemi. V duchu si byl jistý, že jde o loupežníky, kteří chystají přepad jeho hájovny.

Slíbil svaté Anně, že pokud unikne, postaví jí na tomto místě kapli. Po kolenou se odplížil pryč a opravdu se mu podařilo varovat své blízké. Slib dodržel — v roce 1766 zde stála dřevěná kaple sv. Anny.

Zlý panský úředník z Rokytnice bil sedláky a nechal je dřít i o svátku svaté Anny. Když po smrti nenašel klid, tryskem objížděl o půlnoci lipovou alej od pivovaru k panskému dvoru.

Stará paní z Nebeské Rybné chodívala každou sobotu do Rokytnice pro housky. Jednou jí stály hodiny a vyšla z domu o půlnoci. Jezdce neviděla, ale koš se jí najednou stal tak těžký, že se sotva vlekla.

Dva uhlíři — otec a syn zvaný Köhler Honsa Nacke — vařili u milíře polévku z vody zdejšího pramene. Chutnala, jako by byla osolena, ačkoli sůl nepřisypali. Tehdy se jim zjevila bílá žena s černým lemem.

Když však z houštin vystoupila příšera s rozevřeným jícnem, oba muži se panicky zavřeli v chatě. Bílá panna se znovu objevila a s pláčem řekla, že příští šance přijde až za mnoho let.

Po hřebenu Orlických hor od Arnoštky až ke Zelence vede stará cesta, které se říkalo Cesta ubohých hříšníků (Sünderweg). Rychnovské panství ji nechalo budovat trestanci — lapenými zloději dřeva a pytláky.

Panský úředník, který práci dozíral, nadával a šlehal bičem. Po smrti ani on nenašel klid. O půlnoci se prý po hřebenové cestě prohání bez hlavy na koni — sem a tam, sem a tam, jako by stále hnal kohosi do práce.

Mlynář Schnabel z Velké Zdobnice se vsadil s čertem, že čert do druhého kohoutího zakokrhání přemostí údolí zdobnického potoka. Čert nosil v noci obrovské kameny svázané řetězem.

Když zakokrhal druhý kohout, musel balvany nechat tam, kde byly. Leží v řadě dodnes. Díry, které jsou v nich vidět, prý zůstaly po článcích čertova řetězu.

Podle pověsti stávalo na hřebeni kvetoucí město, jehož obyvatelé byli bohatí, ale tvrdí. Když poutník prosil dům od domu o nocleh, žádný mu neotevřel.

Jedné noci se země s rachotem otevřela, město se propadlo a podzemní vody pohřbily vše živé. Zvon z potopeného města má dnes podle pověsti viset v kostele ve Velkém Uhřínově.

Po odsunu zůstalo v Nebeské Rybné jen devět původních rodin. Vesnice s 644 německy mluvícími obyvateli z roku 1939 doslova oněměla. V srpnu 1947 sem dorazilo dvacet početných rodin reemigrantů z rumunského Sedmihradska.

Byli to drobní hospodáři a dřevorubci, zvyklí na tvrdé horské podmínky. Bez nich by Nebeská Rybná dnes nebyla.