Sčítání lidu z roku 1939 zaznamenalo v Nebeské Rybné 644 obyvatel, převážně německé národnosti. Hospodařili tu sedláci, byla tu škola, fara, dvě hospody, několik řemeslníků, mlýn a pila. Po roce 1945 byla většina těchto rodin odsunuta do Německa. V obci zůstalo devět rodin — smíšených manželství a antifašistů, kteří odsunu unikli.
V srpnu 1947 přijel do Nebeské Rybné vlak zvláštního typu: dobytčáky s dvaceti rodinami českých a slovenských reemigrantů z rumunského Sedmihradska. Byli to potomci osadníků, kteří v 19. století odešli za chlebem do Bihorských hor a tam si zachovali jazyk a víru po čtyři až pět generací. Když se nabídla možnost vrátit se „do staré vlasti“ a osídlit pohraničí, přihlásili se.
Jejich očekávání naráželo na realitu. Domy v Nebeské Rybné byly vybydlené, nářadí často odvezené, pole zarostlá. Rok 1947 byl extrémně suchý — největší sucho 20. století. Sklizeň se nepovedla, do zimy zbývalo málo zásob. Někteří chtěli zpátky do Rumunska, jiní zůstali a začali znovu.
Klíčovou roli sehráli dva lidé: farář Petruj, který kolem fary vytvořil komunitní oporu, a učitel Kubíček, který znovu otevřel jednotřídku a naučil sedmihradské děti spisovnou češtinu. V padesátých letech se k reemigrantům přidalo několik rodin z vnitrozemí, hospodaření postupně přešlo pod JZD. Vesnice měla v té době kolem 200 obyvatel — třetinu předválečného stavu, ale žila.
Mnoho dnešních chalupářů a místních patří k potomkům těchto dvaceti rodin. Pokud znáte ze své rodiny vzpomínky na rok 1947 nebo na cestu z Bihoru, budeme rádi, když se nám ozvete.
Zdroj: Wikipedia · Nebeská Rybná →
