Mlynář Schnabel měl mlýn na zdobnickém potoce a byl pověstný svou prohnaností. Když ho čert přišel pokoušet — slíbil mu zlato za duši — Schnabel souhlasil pod jedinou podmínkou: čert musí do druhého kohoutího zakokrhání přemostit údolí kamenným mostem. Čert se zasmál, plácli si.
Té noci se obloha rozzářila ohněm. Čert přinášel z Bukovohorské hornatiny obrovské balvany, svázané do řetězu, a kladl je v řadě napříč údolím. Práce mu šla rychle — most už byl skoro hotov. Když ale zakokrhal první kohout, čert jen zvedl hlavu a přidal. V tu chvíli ho Schnabelova žena, která vše věděla, polila pod stolem teplou vodou starého kohouta na hřadě. Kohout v leknutí zakokrhal podruhé — a bylo dílo.
Čert zařval, mrštil posledním balvanem do lesa a zmizel. Schnabel si podržel duši i zlato. Kameny zůstaly tam, kde je čert odhodil. Leží v řadě dodnes podél lesní cesty z Malé Zdobnice do Kunčiny Vsi a ukazují se jim jako Čertovy kameny.
Na jejich povrchu jsou patrné kruhové díry. Pověst v nich vidí pozůstatky čertova řetězu. Geologové vědí, že je vyvrtali až ve 20. století lesní dělníci pro odstřel. Pověst si i tak žije svým životem — a děti, kterým ji rodiče v lese vyprávějí, na to obvykle nedají dopustit.
Zdroj: Kronika obce Říčky 1989 · pověst č. 6 →
